Dopolední nápad.
Rosničky na obrazovkách našich televizí se shodly v předpovědi počasí na sobotu: Bude u nás jako na Djerbě, slunečno a teploty přes dvacet stupňů.
V sobotním dopoledni sedíme s přítelem u grogu na zahradě. Společná vyjížďka na kolech dnes odpoledne nevyjde, protože má něco na práci.
Mám nápad: „Hele, je teplo, silnice jsou suché a už dlouho jsem nebyl na Třemšíně. Vyjedu si tam dneska, na oslavu příletu amerického prezidenta“.
Na trase.
Stoupání na Staré buky, 650 m/m. Tohle vypadá jako pouhý propagační zbytek sněhu.
Staré buky, 710 m/m. Sluníčko a suchá cesta, bikerská pohoda. Okolo projíždí na nablýskaném kole mladá bikerka. Zdravím: „Ahoj!“ – odpoví: „Dobrý den“. Vzápětí jede další v opačném směru. Tentokrát zdravím: „Dobrý den“ – odpoví: „Ahoj!“.
První překvapení. Bahno a sníh na lesní cestě za Starými buky.
Cesta k Třemšínské boudě. Jindy úhlednou písčitou silničku sevřely bariéry ze starého zledovatělého sněhu a tající voda vytvořila potok. Úzké gumy silničního kola se boří a tak je nutno sesednout. Po pár metrech mám pocit, že chůze v botách promočených ledovou vodou je záležitost naprosto normální. Přitom Djerba funguje i tady a v prosluněném lese se tetelí horký vzduch. Ve stoupání od Třemšínské boudy (750 m/m) na vrcholek (827 m/m) jsou zbytky sněhových závějí a zledovatělé plotny, místy přes celou šířku silnice. Námaha a horký vzduch způsobují, že přemýšlím, zda je lepší padnout vedrem, nebo se přizabít pádem na náledí.
Tady bory nešumí ani voda po skalinách nehučí. Voda šumí v příkopu u silnice. Domov můj.
Nahoře u třemšínské kaple je sucho a prohřátá půda sálá příjemné teplo.
Konečně na vrcholku.
Zpáteční cesta.
V posledních kilometrech, plných brdského bahna, vody a zbytků sněhu jsem nepotkal ani živáčka. Teď sjíždím opatrně z vrcholku a potkávám dva turisty. Nejspíš táta s asi desetiletým synem. Na pohled mají docela slušnou trekingovou výstroj. U třemšínské kaple bohužel následuje druhá část téhle rodinné výpravy. Máma s malou holčičkou, která sedí v trávě, hlasitě pláče a naříká „já už nemůžu, bolí mě hlava…“ Proboha, proč jí rodiče tímhle náročným „výletem“ znechucují turistiku?
Dost už bylo brdského bahna a proto využívám první možnost odbočení na asfalt. Znamená to kilometry navíc, začíná se šeřit a silnice vede místy lesem. Bohužel zjišťuji, že zadní červený blinkřík má po zimě vybité baterky a nesvítí. Takže budu potřebovat trochu štěstí, abych se ve zdraví vrátil domů k mojí ženě. Využívám jediný taktický prvek, který mne v houstnoucím šeru napadá: vždy, když za sebou slyším auto, lížu při jízdě pravou krajnici.
Jsem už skoro doma, když se v protisměru objeví dvě světla. Z šera se vynoří auto, starý džíp. Posádka je oblečena do uniforem U.S.army z období druhé světové války. Zamáváme si na pozdrav.
Mystický závěr první letošní kolařské vyjížďky.
