Reklama
 
Blog | Jan Orna

Údržbářem v nemocnici.

V osmdesátých létech jsem prožil jeden rok v nemocnici – jako vedoucí údržby. Na nástup do práce jsem se připravil studiem dvoudílné vysokoškolské učebnice „Technické zařízení budov“. Jak se později ukázalo, přesto mě čekal rok neočekávaných zkušeností.

Při seznamování s jednotlivými pavilony byl mým průvodcem znalec této nemocnice, profesí instalatér. Setkání s ním bylo pro mne jako fanouška motokrosu zážitkem – byl spolujezdcem na tehdy mistrovské posádce sajdkáry. Další překvapení, tentokrát již technického charakteru přišlo vzápětí. Uprostřed chodby v přízemí jednoho z pavilonů jsem si povšiml vestavěné skříňky s nápisem „Hlavní uzávěr plynu“. Zeptal jsem se: „Když tady začne hořet, kde zavřeš plyn?“ „No přece tady, na hlavním uzávěru“ zněla odpověď. „Plynové potrubí sem vede přes tři pokoje pacientů, jak zavřeš plyn tam?“ Na tuto otázku jsem odpověď již nedostal. Potom jsme se podívali do plánů. Byla tam zakreslena přípojka plynu s uzávěrem (t. zv. zemní soupravou) v chodníku před pavilonem. Na místě jsme však našli jenom souvislý asfalt. Nechal jsem tehdy obnažit potrubí výkopem. V zemi byl na plynovém potrubí osazen zrezivělý a nefunkční ventil – pro uzavírání vody. 

V nemocnici byl tehdy údajně také jeden světový unikát – v jednom pavilonu bylo v patře dětské oddělení, o patro níže pod ním byla pitevna patologie. Jednou došlo k poruše na stoupačce kanalizace, podlahu bylo nutno prosekat a obě oddělení se tak vzdušně propojila. Část dětského oddělení se proto musela na několik dní vystěhovat a uzavřít. Pro mně to byl také psychický test. Zjistil jsem, že mi nijak nevadí pobyt v místnosti s mrtvými těly na pitevním stole. Ale „dostali“ mně malí dětští pacienti. To jsem těžce vydýchával. 

V nemocnici bylo oddělení pro nemocné s AIDS. Pro ulehčení života pacientů jsme měli za úkol nainstalovat tam nadstandartní zařizovací předměty – umyvadla, kohoutky atd. Já a ještě jeden ze stavebních techniků jsme měli na tomto oddělení schůzku se staniční sestrou. Technik nás nemile překvapil, protože odmítl na oddělení vstoupit, neboť se obával nákazy. Shodou okolností o několik týdnů později emigroval na Západ. Nadřízení se mě v té věci dotazovali na podrobnosti. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že se mi předem nesvěřil a více o tom nevím. Vzhledem k příhodě z oddělení AIDS jsem si přitom pomyslil, že ztráta takového pracovníka stejně neznamená pro nemocnici žádnou škodu.  

Reklama

Podobných historek jsem prožil během onoho roku více a na svoje tehdejší působení v nemocnici dodnes vzpomínám jako na zajímavou a užitečnou životní zkušenost. 

Motokrosař jezdil občas do práce na motorce, byla to JAWA 350, tehdy jeden z nejsilnějších motocyklů na našich silnicích. Několikrát mě ji také půjčil – pro radost jsem se párkrát prohnal po nemocničním areálu. Motorku jsem zvládl bez problémů, v době svých studentských let jsem jezdil na JAWĚ 250, slavném „péráku“. Teď mi napadá, že by na tohle téma mohla být i otázka do vědomostních soutěží: Měl pérák třístupňovou, nebo čtyřstupňovou převodovku? A kam se řadil první rychlostní stupeň z neutrálu: nahoru, nebo dolů? – Pérák měl čtyři rychlosti a jednička se řadila pákou, která byla umístěna u levé stupačky nahoru. Na rozdíl od „zetky“ (ČZ 150 C) která měla třírychlostní převodovku a jednička se řadila z neutrálu směrem dolů.  abcde.jpg

Před nedávnem jsem se dozvěděl o nešťastném osudu onoho bývalého motokrosaře. Pořídil si soudobý silný motocykl na kterém havaroval a následkem zranění je po zbytek života upoután na invalidní vozík.