Reklama
 
Blog | Jan Orna

Vzpomínka na Fazlura Khana

„Zítra bude v Emauzích přednáška amerického inženýra Carna o rozestavěném mrakodrapu v Chicagu, zajdi se tam podívat“ řekl mi jednoho dne v dubnu 1972 můj šéf. Pracoval jsem tehdy jako projektant - statik ocelových konstrukcí v pražském Hutním projektu. Tento můj vedoucí tam pracoval dlouhá léta, dokonce i za první republiky, kdy se tato projektová kancelář nazývala „První báňská a hutní“. V sedmdesátých létech tam působila řada špičkových odborníků, seznámil jsem se tam například s inženýrem Josefem Zemanem, který získal v odborných kruzích světovou proslulost jako projektant Žďákovského mostu.

V době bez mobilů, mailů a dalších elektronických vymožeností byly pozvánky pouze na papíře nebo ústní, jako právě tato. Podle výslovnosti Khan jsem usoudil na jméno Američana: to se musí psát Carn.

 

Nikdy nezapomenu na ono dopoledne v přednáškové místnosti emauzského areálu. Doktor Khan, jak se Američan ve skutečnosti jmenoval (to jsem ale zjistil až mnohem později)

Reklama

byl člověkem nevelké postavy, snědého typu (byl původem z Bangladéše) a na prezentaci ukazoval fotografie z výstavby, popisoval statické a dynamické řešení tehdy rozestavěného chicagského mrakodrapu „Sears Tower“ (Sears byla oděvní firma se spoustou provozoven v celém Chicagu, která mrakodrap po desetiletí využívala). Budova se dnes jmenuje „Willis Tower“. Po několik desetiletí to byla nejvyšší budova na světě.

 

Američan nám ukázal zcela nový konstrukční systém

 

staveb ocelových skeletů.

 

Budovu ocelového skeletu jsem měl na rýsovacím prkně ( a s výpočty prováděnými tehdy ručně, jenom s pomocí logaritmického pravítka) i já. Byla to šedesátimetrová budova pro výrobu „Práškových detergentů“ Palma Nové Město nad Váhom, dnes Proctor a Gamble. Taková nosná konstrukce se typicky skládá ze sloupů a vodorovných nosníků v úrovni jednotlivých podlaží, jejichž účelem je převést do základů svislé síly. Aby konstrukce dobře odolávala také vodorovným silám (které vznikají například od zatížením větrem) je nutno v každém podlaží používat další, stabilitu podporující prvky- zavětrovací nosníky a různá ztužení.

 

Jak přibývá výšky budovy, zvyšující se hmotnost těchto prvků začíná u velmi vysokých budov limitovat jejich výšku.

 

Doktor Khan přišel s revolučním řešením, jak získat úspory ve hmotnosti oceli – jednak navrhl přiznané megaztužení přímo v plášti mrakodrapu

 

 

John Hancock Centre

 

jednak použil systému „svázaných trubek“, čímž se myslí vzájemné spolupůsobení svislých prostorových pasáží budovy (použito při návrhu „Sears Tower“).

 

 

Tím se snížila hmotnost oceli a budova mohla být vyšší.

 

http://en.wikipedia.org/wiki/Fazlur_Khan

 

Když jsem letos na jaře dostal pozvánku na odbornou exkurzi do oblasti severoamerických Velkých jezer, kde byla na programu také prohlídka obou pro mě kultovních budov, nezaváhal jsem s přihláškou.

 

 

Díla doktora Khana si Američané velmi cení, v přízemí Willis Tower je jeho busta. Tady si neodpustím srovnání s „českými poměry“. Inženýr Zeman měl ve své době četné kontakty s jinými esy v oboru po celém světě a to se stalo předmětem závisti jeho tehdejších šéfů. Ti mu „házeli klacky pod nohy“ a Zeman nakonec z Hutního projektu odešel.

 

Ameriku mám rád, líbí se mi tam, ale já osobně bych tam žít nechtěl. Stýskalo by se mi po naší zemi – po přátelích, krajině a hospůdkách.

 

P.S.

 

 

Trening na letošní „Běchovice“ na stezce „Michigan Lake Shore“.

 

 

Projížďka vyhlídkovou lodí po Chicago River