Reklama
 
Blog | Jan Orna

Na trojmezí Brazílie, Argentiny a Paraguaye

 

Horotvorné procesy, které před desítkami miliónů let potrhaly zemskou kůru vytvořily na brazilské řece Paraná mohutné vodopády a o několik kilometrů dále vytvořily podobné vodopády také na jejím přítoku, řece Rio Iguaçu. Tvrdé vyvřelé horniny dobře odolávaly vodní erozi.

Vodní dílo Itaipu Binacional

 

Řeky Paraná a  Rio Iguaçu tvoří hranice Brazílie, Argentiny a Paraguaye. V šedesátých létech minulého století se tyto země dohodly na stavbě přehrady na řece Paraná. Ve všech třech zemích byly tehdy u moci vojenské junty. Argentinci se obávali případného vojenského zneužití, náhlé uvolnění vzduté vody by zaplavilo podstatnou část Argentiny včetně hlavního města Buenos Aires. Po uzavření příslušných mezinárodních smluv Argentina nakonec se stavbou souhlasila. Vodní dílo „Itaipu Binacional“ je společným brazilsko – paraguayským projektem.  Vypracování technického projektu bylo zadáno renomovaným projekčním kancelářím ze Spojených států a z Německa. Stavba začala dvouletým budováním přeložky toku Paraná, v původním korytě v místě vodopádů byly skály odstříleny a odbagrovány a nahrazeny mohutnou železobetonovou přehradní konstrukcí. Po vybudování vodní elektrárny, osazené osmnácti Francisovými turbínami výkonu po 700 MW byl tok řeky navrácen do původního koryta a území nad přehradou bylo zaplaveno vzdutím. Subtropický prales, nazývaný také pralesem atlantským byl v široké oblasti zdevastován, v nesouvislém porostu se už nevyskytují například jaguáři a třeba zahlédnout tady tukana je velkou vzácností.

Reklama

Vodní elektrárna v posledních létech vyráběla až necelých 100 TWh energie ročně, malá část vyrobené elektřiny proudí do Paraguaye, kde kryje zhruba devadesát procent veškeré spotřeby země. Pro srovnání – čínská přehrada Tři soutěsky dosáhla ročního maxima kolem 70TWh.  

  

Ze Sao Paula jsme se do  města Foz do Iguaçu dostali přeletem přes Rio de Janeiro.



Po startu z Ria následoval „vyhlídkový let“: z okénka byla vidět socha Krista i pláže Copacabana a Ipanema. Při přibližování k Foz do Iguaçu bylo pod námi rozlehlé jezero vodní nádrže.

 

Takové autobusy vozí turisty po areálu Itaipu

 

 

Přehradní hráz s hydroelektrárnou

Přelivná pole pro případ velké vody

Pohled na hladinu vzduté vody  

 

Polní cestou na břeh Paraná

Po svažující se polní cestě jsme se vydali, abychom získali pěkný výhled na Most přátelství, který spojuje brazilský a paraguayský břeh řeky. Červená hlína je úrodná prsť, jaká vzniká v tlejícím přízemním patře atlantského pralesa. Na rozdíl od toho tropického, kde veškeré živiny jsou ve vlastní vegetaci a po jejím smýcení zůstane půda neúrodná, kde se prales již sám neobnoví.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta vedla kolem usedlosti místních obyvatel. Ti na nás volali, že tam jsou doma a my tam nemáme co dělat. Naštěstí velká početní převaha byla na naší straně, chovali jsme se slušně a tak jsme bez konfliktu prošli až na břeh řeky s kýženým výhledem na most.

 

Vodopády na řece Rio de Iguaçu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K řece se tady jezdí ekologickým vláčkem. Kolem trati pobíhají nosálové.

Lávka mi připomíná chodníček na naší Šumavě. Cílem tady ale není Chalupská slať. Za zelenou hranou vegetace už je vidět oblak vodní tříště nad vodopádem.

Tady se s hukotem a duněním řítí do propasti „Ďáblova jícnu“ vody řeky Rio de Iguaçu.

Osobní vzpomínka

První čtyři roky života jsem prožil s rodiči v babiččině vodním mlýně. Hučela tam voda v náhonu na mlýnskou turbinu (Francisova, spád 3 metry, hltnost 300 l/sec). Tady v daleké Brazílii se nejspíše ozvalo podvědomí. Stál jsem u „Ďáblova jícnu“ dobrých 20 minut, nechal se smáčet vodní tříští a jenom se díval a poslouchal…

 



Vodopády Cataratas de Iguaçu tvoří nepravidelnou soustavu v délce několika kilometrů.

Konec „dne vodopádů“ – tenhle je blízko východu z trasy na brazilském břehu.

 

Obyvatelé atlantského pralesa – kobylka a tukan.