Reklama
 
Blog | Jan Orna

Dálnice z Prahy do Drážďan – nová, pěkná, ale kus chybí…

Dnes jsem se zúčastnil otevření nové dálnice D8/A17. Sraz účastníků je v 10 hodin dopoledne před Zimním stadionem v Ústí nad Labem, na zcela zaplněném parkovišti přestupujeme do připravených autobusů typu „Ekobus“ a po chvíli se kolona tvořená dvanácti těmito vozidly dává do pohybu. Jedeme s policejním doprovodem, na jednom kruhovém objezdu policie zastavila dopravu, s nepříjemným pocitem stačím zaregistrovat, že počkat musí i houkající sanitka. Nový dálniční úsek překonává v členitém terénu velký výškový rozdíl, mosty a tunely svítí novotou. Slavnostní otevření se odehrává přímo na státní hranici, hraje hudba, my ze stavařské profese využíváme těchto okamžiků ke krátkým setkáním a rozhovorům. Po obligátních proslovech zástupců české i německé strany a malém slavnostním ohňostroji se všichni, včetně mužů a žen v uniformách s nápisem „POLIZEI“, kteří evokují vzpomínku na seriál „Kobra 11“, přesunujeme na Zimní stadion v Ústí nad Labem, kde malým rautem událost končí. Vracíme se osobním autem po ještě uzavřené dálnici do Trmic a potkáváme v protisměru tři blikající policejní auta a za nimi již jede první kamion, osobáky, další kamiony… dálnice byla právě uvedena do provozu.

Přemýšlím, proč u nás „standartně“ téměř vždy u nové dálnice nějaký úsek chybí. Při exkurzi na stavby ve Švýcarsku před několika roky jsem si povšiml, že stavby navazují plynule, staví se v běžných technologických termínech. Součástí stavebních plánů je i část řešící problematiku životního prostředí, v projekčních kancelářích na to mají specialisty, a projekty procházejí posouzením z hlediska „Environmental impact assessment“. Jenže to samé platí pro projektanty a stavaře i u nás, a přesto dochází k několikaletým přestávkám na částech budovaných dálničních tahů. V médiích se to často vysvětluje tak, že stavbu zdrželi „ekologičtí aktivisté“.

Vrátím se ještě do Švýcarska (ale obdobné jsem viděl i při několikadenní exkurzi po stavbách mostů a tunelů v Holandsku a v dalších zemích „staré části“ EU). Jako příklad uvedu nový železniční tunel poblíže Winterthuru (viz foto). Při výstavbě (tunel se stavěl hloubenou metodou) bylo odtěženo velké množství horniny, kvalitních štěrkopísků, které byly odvezeny k využití na jiné stavby, tunel byl potom zasypán jinou zeminou. To všechno uprostřed nádherné alpské přírody. Na těchto stavbách vždy byla ostře oddělena část dotčená stavbou od netknuté přírody. A to již stačí všem úřadům (samozřejmě po předchozím rozhodnutí o trase), které o stavbě rozhodují, aby ji povolily.

Proč to u nás nefunguje také tak, je podle mého názoru proto, že někdy se u zamýšlené trasy licituje kudy povede a šibalové, kteří si předkoupili pozemky v předtuše velkého zisku, mezi sebou soupeří. A čas běží… V jiných případech, kdy jde o občanská sdružení zaměřená na ochranu přírody, některá významná zpoždění vznikla prostě proto, že „ekologové“ měli právo být účastníky řízení, byli vyloučeni, ale soud jim dal na konec za pravdu. Domnívám se, že by se naopak měli zúčastňovat všech stupňů projednávání, neztratil by se čas, svými připomínkami mohou někdy přispět k doladění stavby právě z hlediska vlivu na životní prostředí a stejně nakonec rozhodne úřad. Nejsem právník, ale myslím si, že kdyby při stávající legislativě pracovali všichni státní úředníci pod tlakem „pozitivního stresu“ ( = aby se nedopouštěli chyb z nedbalosti či nedostatku iniciativy), plynulosti výstavby těchto staveb by to jenom pomohlo.

Reklama

P.S.

Závěrem si dovolím položit laskavému čtenáři hádanku: jaká je to profese: používá při práci teploměr, stetoskop, ochranné pomůcky… správně: stavební inženýr (zjišťuje teplotu konstrukce pro nastavení mostních dilatací, stetoskopem někdy kontroluje injektáž v kabelových kanálcích předpětí). Nedosti na tom, v poslední době také musí vědět, že natrix natrix je užovka obecná, bufo bufo ropucha obecná, a znát další názvy z říše zvířat i rostlin. Vzpomínám si na jednání, kde přítomná ochránkyně přírody vysvětlovala jak žáby žijí, jak se pohybují v přírodě, byla evidentně pro věc zapálená. Úkolem stavařů bylo postavit ochranné plůtky pro tyto obojživelníky a vybudovat jim náhradní hnízdiště. Slíbila, že nám pošle brožuru s návodem, jak ochranu ohroženého druhu zajistit. Kromě obrázků ochranných plůtků tam byl uveden i návod pro vytvoření náhradního hnízdiště. Nejlépe se (dle tohoto návodu) vytvoří užitím trhaviny, místo je potom pěkně nepravidelně  ohraničeno. Byla tam i ilustrační fotografie: na louce u lesa se zemina po výbuchu rozlétá na všechny strany…

Alespoň je ta stavařská profese čím dále tím více pestřejší…