V článku Martina Uhlíře a Jiřího Nádoby
https://www.respekt.cz/tydenik/2019/16/vstupuje-do-temneho-veku
se píše o klimatologovi H.J. Schellnhuberovi.
Ten řekl, že „Demokracie je křehká věc a stabilita klimatu také. Řekněme, že bych rád zachoval obojí.“
Jedna milióntina hmotnosti zemské atmosféry, to jest 1 ppm z její hmotnosti, představuje přibližně 5,3 x 1015 x 10-6 = 5,3 miliard tun. V posledních desetiletích činí roční nárůst množství CO2 přibližně právě 1 ppm, každým rokem je tedy v zemské atmosféře o cca 5 miliard tun kysličníku uhličitého více. Toto číslo se nápadně podobá číslu udávajícímu, kolik CO2 je ročně uvolněno do atmosféry činností člověka. Pokud nedojde ke změně tohoto trendu, bude za několik desetiletí nutno opravit například středoškolské učebnice fyziky v tomto aspektu, tentokrát na hodnotu 0,05%… a zanedlouho na 0,06% a tak dále…
V historii zemské atmosféry se změny jejího složení děly v časových škálách statisíců a miliónů let. Současná „skoková“ změna znamená zřejmé narušení dosavadního relativně rovnovážného stavu. Země absorbuje stále více tepelné energie z dopadajícího slunečního záření a poznenáhlu se zvyšuje energie (teplota) atmosféry. Oceány mají velkou tepelnou setrvačnost a jejich „ohřívání“ probíhá s příslušným zpožděním. Postupně dojde k vzestupu hladin světových moří už jenom z důvodu tepelné roztažnosti vody, o možném „přírůstku“ z tající sněhové a ledové pokrývky nemluvě. Celý proces se zatím nezpomalil a plynule pokračuje dál.
Jak ale omezit nárůst kysličníku uhličitého v atmosféře Země, způsobovaného lidskou činností?
Účinné by například bylo snížit počet velkých dopravních letadel, která letí v každém okamžiku v zemské atmosféře. Řekněme na jednu třetinu. Snížit kapacitu letišť a souvisejících zařízení a pracovníků. Je toho více: například potraviny konzumovat v zemích jejich pěstování a výroby a silně omezit množství kamionů, které převážejí zboží po celém kontinentu.
Je tady problém: omezování tvorby CO2 člověkem je v rozporu s demokratickou teorií volného obchodu a také s tvorbou „ekonomického růstu“. Tedy se zásadami, kterými se řídí současný euro-atlantický svět.