Technické detaily zadávacích podmínek versus hledání nejlepšího zadání.
Jedním z podkladů, který slouží projektantovi (architektovi) pro vypracování návrhu, je tak zvaný „stavební program“. Zadavatel v něm definuje své základní požadavky, určuje požadovaný rozsah prostor a jejich základní seskupení (prostory provozní, technologické, sociální atd.). O stavebním programu se vedou diskuze s budoucími uživateli objektu. Při řešení dostavby RS Pankrác v polovině devadesátých let jsem na tvorbě stavebního programu s Mgr.Ježkem a jeho týmem spolupracoval i já. Na poradách probíhá upřesňování, stále se objevují nové myšlenky, a přitom je nutno záležitost uzavřít do termínu nutného k vydání zadávacích podkladů.
Neznám průběh tohoto procesu v případě Národní knihovny. Dovedu si ale představit, že veřejná soutěž již byla vypsána, a potom z dalších diskuzí Ježkova týmu možná vyplynula výhodnost řešení s umístěním určité skupiny místností do podzemí.
Osobně věřím tomu, že výsledné řešení je optimální. Mgr.Ježek má za sebou už jednu obdobnou úspěšnou realizaci: dostavbu budovy Českého rozhlasu v Římské ulici na Vinohradech (navazuje jako zadní trakt na památnou budovu na Vinohradské12). Dořešen tam byl úspěšně nejen stavební program, ale i celá realizace stavby až k „přestřižení pásky“. Myslím, že i tato reference je zárukou kvality pro realizaci projektu „Nová budova Národní knihovny“ na Letné.
O konečném schválení vítězného návrhu k realizaci rozhodnou povolaní, zde jen názor: Stavby obecně mohou mít „přiznanou“ či „nepřiznanou“ statiku. („Statikou“ se v poslední době často nazývá „nosná konstrukce“. Dotaz na Kateřinu Kadlecovou: jak je to pojednáno v „Korpusu“?) Přiznaná statika je častá u mostů – třeba u visutého mostu pylony a nosná lana jasně napovídají, jak v konstrukci „chodí síly“. U rozsáhlé pozemní stavby je to složitější, úspěšný příklad částečně přiznané statiky je například „Tančící dům“ v Praze. U stavby charakteru národní knihovny se nedá „přiznané statiky“ architektonicky dost dobře využít: objekt by byl pravoúhlým systémem nosného skeletu, stěn a podlah, zkrátka hezčí, či méně hezká, ale pořád jen „škatule“. Takže přichází do úvahy nějaké netypické řešení. A s takovým řešením přišel architekt Jan Kaplický a v soutěži zvítězil.
Stavební architekt obecně je ve svých tvůrčích možnostech limitován statikou. Hodně architektů spolupracuje se statiky, kteří leckdy redukují jejich tvůrčí rozlet tak, aby se dostal do souladu s možnostmi materiálů.
Špičkoví architekti jsou současně i výbornými statiky (zase ta matematika!) a při návrhu díla se řídí jak estetickými zákonitostmi, tak i „statickým citem“. Jsem přesvědčen, že do této skupiny patří i architekt Jan Kaplický.
Přeji této stavbě zdar a realizačnímu týmu plný úspěch.
Držím vám palce, šéfe!