Reklama
 
Blog | Jan Orna

Cihly z Hergetovy cihelny.

 V údolí řeky Vltavy v Praze – Troji jsou v hloubce několika desítek metrů pod povrchem vrstvy skalních hornin. Před stamiliony let tvořily dno moře, ve kterém žili například trilobiti. Jsou to břidlice a křemence dobrotivského souvrství ordoviku. V současné době probíhá v těchto věkovitých skalách ražba tunelů pražského silničního okruhu. Pro zeměkouli je to nepatrný zářez, pro člověka velké inženýrské dílo. Soudobí stavitelé, přestože jsou vyzbrojeni nejmodernější technikou, přistupují k práci „uvnitř hory“ s pokorou. Ještě než se první stroje zakousnou do skály, je na portál tunelu při malém obřadu a za požehnání kněze umístěna soška Barbory, patronky horníků. Někdy však odkryjí svá malá tajemství i povrchové vrstvy, tvořené zde sedimenty, písky a navážkami. Při výkopových pracích se tady v navážce, asi metr pod povrchem objevilo několik starých cihel.

Výrobce do nich vtiskl relief A H podle kterého se dá poznat, že byly vyrobeny v cihelně Františka Antonína Linharta Hergeta (1741 – 1800). Ve druhé polovině osmnáctého století působil Herget jako profesor na Stavovské inženýrské škole v Praze a zároveň byl profesorem matematiky na filosofické fakultě Karlovy univerzity. Kolem roku 1780 založil na Malé Straně, na břehu Vltavy nedaleko Karlova mostu, cihelnu. Její budovy stojí dodnes a jsou památkově chráněny.

 

Pálené cihly byly známé již v antickém Římě, v našich končinách byly ve středověku vyráběny jen ojediněle. Při stavbách budov se v té době používaly především „autentické“ stavební materiály, zejména kámen, dřevo, hlína a sláma.

 

V době založení pražské Linhartovy cihelny nastal v Rakouském císařství velký rozvoj v používání pálených cihel. Přispělo k tomu tehdejší zavedení jednotného rozměru zdicích prvků. Od té doby je rozměr klasické plné cihly 29 x 14 x 6,5 cm. Tento rozměr mají i ty, které jsme objevili v trojské navážce.

Reklama

 

 Vylehčené dutinové cihly se začaly používat později, až v průběhu devatenáctého století.

 

Zděné budovy si dříve mohli dovolit pouze zámožní lidé. Nepřímo to dokazují také nalezené cihly. Po více než dvou stech letech svědčí jak textura jejich materiálu, tak i barva o neobyčejné kvalitě. Té bylo dosaženo pečlivostí ve všech fázích výroby, počínaje výběrem kvalitní hlíny, dále dostatkem času k jejímu uležení a vyzrání. Záleželo také na dobrém promíchání hlíny před vlastním zformováním cihel a poté na sušení, po kterém následovalo vypálení.

 

Z místa, kde byly tyto staré cihly nalezeny, se dá odhadnout jejich historie: Na konci osmnáctého století si z nich pravděpodobně nějaký pražan postavil v Troji dům. V první polovině dvacátého století, kdy zde začala vznikat vilová zástavba, která trvá do současnosti, byl starý dům zbourán. Většina cihel byla tak kvalitních, že byla znovu použita na jiných stavbách. Jenom ty, které byly více či méně poškozeny, skončily v trojské navážce.

 

A tady jsme se s nimi nyní setkali.

 

Neočekávaně jsme nalezli kus historie stavebnictví v naší zemi.