Je zde také dostatek příležitostí k rozličným sportovním aktivitám.
Ranní běhy po pláži při východu Slunce jsou jistě lákavou výzvou. Běhal jsem obden po čtyřkilometrovém úseku pláže, ke kterému přiléhaly hotelové rezorty s přibližně desetitisícem hostů. Přesto jsem při svých ranních bězích potkával jen několik osamělých běžců a běžkyň. Jednoho rána dokonce čtyři mladé dámy v rouše Adamově, ty však nikam neběžely, ale na rozhraní moře a písečné pláže si pózovaly a navzájem se fotografovaly. Asi fotomodelky při ranní rozcvičce. V jednom místě mojí běžecké trasy ústila do moře řeka, koryto široké snad sto metrů bylo v tomto ročním období zcela bez vody. Jednou jsem spatřil, jak odtud přibíhají tři psi. Okolí bylo jinak liduprázdné, nablízku nikde nikdo. Napadlo mne, že by mezi nimi mohl být ten pes, který nedávno běžel maraton v Brazílii. Možná si zajistil sponzora a teď tady se svými psími sparingpartnery trénuje na saharský maratón. V tom případě by mohl mít na sobě ještě startovní číslo z jižní Ameriky, nebo nějaký treningový psí dres. Jeden ze psů ke mně skutečně zamířil. Ukázalo se, že nemá ani číslo, ani dres. Byl docela velký a zblízka vypadal nebezpečně. Raději jsem přešel do chůze, pes však kousek ode mne začal něco očichávat v písku pláže a nevěnoval mi již žádnou pozornost. Tuhle psí smečku jsem potom již nikdy nepotkal. Rozhodně ale budu pozorně sledovat sportovní výsledky.
V areálu hotelu bylo celodenně volně přístupné fitness centrum. Ve srovnání s našimi podobnými fitky působila místnost poloprázdným dojmem: pouze bicyklové trenažery, několik laviček a pár takových těch nízkých stupínků potažených pryží na step testy. Na lavičkách byly znázorněny cviky, některé s použitím jednoručních činek, na procvičení všech svalů. Pokud člověk není profesionální kulturista, žádné různé „mučící posilovací stroje“ ani nepotřebuje. Na takové prosté lavičce se procvičí celé tělo. Bicyklové trenžery byly zase vybaveny computerem „PRO SPORT FITNESS“, na jehož displeji bylo tolik různých údajů a možností volby, že leckteré české technické komoře by to stačilo pro zavedení nového autorizačního oboru. Z řady možných typů proměnné zátěže jsem si pravidelně vybíral „FATBURNING“. Fitko často zelo prázdnotou, občas v něm kromě osamělých jednotlivců trenovali členové místního animačního týmu. Někdy se však místnost zcela zaplnila – hlukem. Několik cvičenek se věnovalo step aerobiku s hudbou. Na cvičení přicházely s velkým magnetofonem válcového tvaru, který trochu připomínal model leteckého motoru v měřítku 1:10. Však také „hudba“ duněla dost podobně jako motory Boeingu při startu. Navíc mladá cvičitelka s pomocí malého mikrofonu vydávala povely, které všechno přehlušily. Je skoro neuvěřitelné, co dokáže moderní zvuková technika. Ženy přitom cvičily s neobyčejnou chutí a vervou.
Většina hostů používala na pláži lehátka ke slunění, do moře které zde mělo dno tvořené příjemným jemným pískem však chodili jenom někteří. Většinou se jenom pohupovali na vlnách. Skutečné delší úseky plavání zařazoval jen málokdo.
Někdy jsme plavali také v hotelovém bazénu. Rád jsem přitom skákal do vody z jeho hrany. Ostatní hosté na lehátkách kolem bazénu v něm také plavali, ale zřejmě z pohodlnosti do něho nikdo neskákal. Po několika dnech jsem si povšiml tabule s návodem pro chování v bazénu. Začal jsem číst nápisy, byly to většinou užitečné rady jako například: „Check pool depths before entering the water“ (před vstupem do vody zkontrolujte hloubku bazénu); „In case of emergency contact reception“ (v případě nouze se spojte s recepcí); „Please take a shower before swimming“ (před plaváním se prosím osprchujte). Vtom mně polila studená sprcha a přitom na mně nedopadla ani kapka vody: z dalšího řádku se šklebila písmena: NO DIVE, doplněná piktogramem červeně přeškrtnuté postavy skákající do bazénu. Pochopil jsem situaci: hosté na lehátkách kolem bazénu si o mně mysleli, že jsem pitomec ale taktně na sobě celou dobu nedali nic znát.
V souvislé zástavbě podél pobřeží, kde byl jeden rekreační komplex vedle druhého byla v jednom místě proluka. Rostla tam jenom sporá vegetace a místo vypadalo zvenku zcela opuštěně. Mezi billboardy a reklamami hotelů a dalších podniků zanikala u vchodu na tuto lokalitu nenápadná budova s malou cedulkou tuniského archeologického ústavu. Jsou tam zbytky městečka PUPPUT založeného před dvěma tisíci let římany. Archeologické místo jsem navštívili a zjistili jsme, co archeologové v zemi objevili: půdorys měl situační řešení soudobého rekreačního rezortu: amfiteátr, velké lázně, velká jídelna, aleje, ubytovací prostory. Takže rekreační zlaté klece pravděpodobně existovaly už v antice.
Po dvou týdnech jsme opálení, odpočatí a bohatší o nové zkušenosti zase zpět doma.