Tepelnou bilanci Země ovlivňuje rozhodujícím způsobem Slunce. Povrch Země zachycuje neustále sluneční záření o příkonu 1,7 . 1017 W. Bez přídělu této energie by Země byla mrtvým světem s teplotou pouhých několik stupňů nad absolutní nulou. V několika posledních stoletích začal do pozemské tepelné bilance zasahovat nezanedbatelným způsobem také člověk. Energetický výkon pozemského průmyslu činil v roce 1980 zhruba 1013 W (deset biliónů Wattů).
Grygar ve své knize uvádí, že spotřeba energie na Zemi ročně roste o zhruba 7% a v roce 2000 tedy bude spotřeba energie ještě desetkrát vyšší. Zásoby paliv (ropy, zemního plynu, uhlí) na nichž je založena současná energetika se rychle vyčerpávají. Výpočty ukazují, že rozvoj hydroelektráren, přílivových elektráren a geotermálních zařízení nemohou potřebný růst výroby energie zajistit, krize se tím pouze mírně oddálí. Atomové elektrárny nesplnily očekávání: zásoby uranu v zemské kůře jsou rovněž omezené a k tomu přistupují nevyřešené otázky spojené s dlouhodobým bezpečným ukládáním radioaktivních zplodin. Všeobecně se soudí, že jediné solidní řešení představují termonukleární reaktory, v nichž se bude slučovat těžký vodík (deuterium) na hélium, v reakcích velmi podobných těm, jež probíhají v nitru hvězd. Provoz termonukleárních reaktorů není zatím ani laboratorně dořešen, ale lze soudit, že se to brzo podaří a že někdy kolem roku 2000 začne lidstvo průmyslově vyrábět energii „spalováním vody“. Pokud lidstvo překoná energetické úskalí, k němuž dospěje koncem tohoto tisíciletí, bude dále pokračovat ve svém průmyslovém rozvoji. V té době dosáhne znečišťování ovzduší celozemských rozměrů, ovzduší Země bude čím dále tím více zaprášené a to bude mít za následek zmenšení zářivého příkonu ze Slunce a tedy i pokles průměrné teploty zeměkoule. S rozvojem průmyslu poroste také obsah kysličníku uhličitého ve vzduchu. Naštěstí pro nás se vliv zaprášeného ovzduší a skleníkového efektu navzájem vyrovnávají, takže v nejbližších desetiletích se teplota Země nezmění. Poruchu tepelné rovnováhy mohou způsobit jedině lidé, přesněji rostoucí energetické potřeby lidstva. Jakmile totiž budeme na Zemi vyrábět více než 1% energie, jež k nám přichází ze Slunce, výrazně to ovlivní celosvětové podnebí. Tepelnému „znečišťování“ ovzduší přitom nelze nijak zabránit, neboť podle jednoho ze základních zákonů fyziky vzniká při každé přeměně energie jalové teplo, jež se nedá nijak využít či přeměnit v jinou formu energie. Udrží – li se současný energetický přírůstek, začnou zmíněné potíže s podnebím kolem roku 2060.
Výše uvedené zhruba třicet let staré názory, které Jiří Grygar ve své knize popularizoval byly tehdy sdíleny většinou astronomů ve světě. V současné době se ukazuje, že skutečný vývoj je horší, než se astronomové tehdy domnívali. Termonukleární reaktory dosud nejsou schopny vyrábět energii průmyslově a řešení je stále v nedohlednu. Vliv zaprášeného ovzduší a skleníkového efektu se jakž takž vyrovnávaly zhruba do devadesátých let minulého století. Od té doby začal bohužel skleníkový efekt převažovat a soudobé studie vědců – klimatologů ukazují, že reálně hrozí narušení dosavadní energetické rovnováhy v pozemské atmosféře.
Politici konečně začínají toto nebezpečí brát na vědomí. Jde o to, zda se podaří nějakým postupem nepříznivý vývoj včas zvrátit. Stamiliony motorových vozidel, lodí a letadel i nadále znečišťují ovzduší spalováním paliva vyrobeného z ropy. Výroba energie v celosvětovém měřítku stále narůstá. Reálně začíná hrozit neřízený a později už neřiditelný vývoj klimatu. V nadcházejících desetiletích nelze samozřejmě vyloučit ani příjemná překvapení. Ale zatím to vypadá, že na budoucí generace čeká pěkný průšvih.