Dnešní den zpočátku vypadá na zcela běžnou agendu: hodnocení harmonogramů, koordinace vlastních prací a nástupů subdodavatelů atd. atd. Zbývá čtvrthodiny do konce pracovní doby, když přijíždí s běžnou agendou pracovník firmy která pronajímá bednění a utrousí: čtvrthodiny za mnou jede ředitel s vedením firmy z Velké Británie, potřeboval bych abyste je provedli po stavbě. Pohled mi sklouzne do kouta kanceláře na igelitku s plavkami – zaplavání na ústeckých Klíších tedy asi dneska nestihnu…
Jak se ukázalo, z Británie přijelo několik “sales managerů“ a jeden stavbyvedoucí – zástupce britské stavební firmy, kterému ostatní britové prezentují naši stavbu jako úspěšnou referenci použití jejich bednění. Rychle v hlavě přepínám na angličtinu, ujímám se role průvodce a už šplháme po rozestavěném mostě. Britský stavbyvedoucí mi vzhledem a chováním připomíná jednoho kolegu z naší stavby, liší se pouze barvou pleti – je černý, a tím, že mluví jenom anglicky. Na konci prohlídky stavby se britové zdají být spokojeni. Já jsem spokojen také, a touhu po pohybu uspokojím zítra joggingem podél řeky Bílina na Královský pramen a do nedalekých historických Stadic.
Po návratu do kanceláře odesílám přihlášku na letní pobyt na Šumavě, kde každý rok strávím s mladší dcerou týden na horských kolech. Vyjet si na Poledník (dříve radarová stanice varšavského paktu v tzv. hraničním pásmu, dnes turistický bod s rozhlednou), nebo zajet přes hraniční přechod Bučina do sousedního Německa na výlet ( s pravidelným posezením u piva v hospůdce „Lusen Blick“ v bavorském Finsterau) – to je pro moji dvacetiletou dceru samozřejmost, ale já v sobě stále mám ten sváteční pocit dříve tvrdě zakázaného a nyní povoleného…
Do toho zvoní mobil: volají kolegové z pražské divize naší společnosti – chtějí se přihlásit na PIM pražský půlmaraton a zjistili senzační možnost startu „tři za dva“- rozuměj tři startující běžci za úhradu pouze dvou startovných, při společném podání přihlášky, potřebují třetího, a volba padla na mne…protože i starší dcera na mne naléhá, abych běžel, že se to moc líbí mému vnukovi, nezbývá mi než přikývnout. Protože startuji v kategorii MM 60, je zřejmé, že lepší léta sportovního života mám již za sebou. Ale půjdu do toho zase…
Vzpomínám na start v maratonu před zhruba 35 roky: v cíli ruční měření času stopkami, výsledky psané na psacím stroji a rozmnožené na ormigu… a porovnávám s dnešními podmínkami: časy snímané elektronicky a ihned rozesílané do éteru na mobily účastníků i na net, cílové digifoto možno objednat mailem, za zvláštní úhradu kvalitní diplom s fotografií, který dodá společnost z Nového Zélandu (možno objednat diplom ze všech světových maratonů – newyorského, londýnského, berlínského, pražského atd. – loni jsem tuto možnost při půlmaratonu v Praze využil i já). Zkrátka „nová doba“.
Den končí na garzoniérce ubytovny večeří, sprchou, večerní „mobilní“ komunikací s manželkou, přehráním partií z „Československého šachu“ (po dohodě českých a slovenských šachistů pokračuje plynule i po rozdělení bývalého Československa vydávání společného časopisu) a televizí.
Pracovní týden „prostého českého inženýra“ rychle uteče a na víkend zase hurá zpět do Prahy ke svým blízkým…
Trmice, březen 2006