Zamýšlená trasa letošního ročníku tradičního „Šumavského skimaratonu“ se v důsledku rekordně teplého počasí ocitla z poloviny beze sněhu. Například na silnici z Modravy na Kvildu by bylo možno v den závodu, 24.února, uspořádat bez problémů závod cyklistů – silničářů. Při panujících letních teplotách ( v Praze rekordních +17, ale i na šumavské Modravě +12 stupňů Celsia ) a slunečném počasí lákaly suché silnice k projížďce na kole.
Pořadatelé se přizpůsobili změněným podmínkám a trasu závodu vedli místy, kde bylo sněhu dostatek: z Modravy podél Roklanského potoka na obrátku za sedlem mezi kopci Poledník a Oblík zpět na Modravu, podél Modravského potoka k Ptačí nádržce a odtud na Filipovu Huť, kde byl po výjezdu z lesa cíl u místní hájovny. Protože je to odlehlá samota, bylo technické zázemí závodu na Kvildě a závodníci byli autobusy dopraveni jak na modravský start, tak z filipohuťského cíle zpět na Kvildu.
Je pravda, že myšlenku nenavážet na zbytek původní trasy sníh podpořila délka případného dosněžení – kolem deseti kilometrů a také přísné podmínky v chráněné krajinné oblasti. Trať byla zkrácena z původních 45 na 35 kilometrů. Příslušný link včetně mapky: http://www.skimaraton.cz/main.aspx?lng=cz
Naproti tomu pořadatelé závodu Světového poháru v Liberci tvrdošíjně trvali na uspořádání závodu na nevhodném místě, v areálu ve Vesci. Navážení sněhu nákladními auty z Jizerských hor kromě přímého poškození přírody také znamenalo vypuštění nezanedbatelného množství skleníkových plynů na každý kubík takto „získaného“ sněhu. Přizpůsobení chování nastávající klimatické změně čeká zřejmě ještě těžká cesta od slov k činům.
Podle vyjádření pořadatelů se letošní ročník šumavského závodu běžel na posledních trasách, které bylo na Šumavě možno v těchto dnech upravit „ratrakem“. Dostatek sněhu zde byl díky zvláštním klimatickým podmínkám, které panují na Březníku.
Je to nejstudenější místo v bývalém Rakousko – Uhersku. Díky konfiguraci terénu je to také místo s neobvykle velkým množstvím srážek. Horský hřeben zde vytváří trojúhelníkové údolí, které tvoří současně státní hranici. Vrcholky kopců, vesměs nad 1 300 m nadmořské výšky, nesou příznačná jména: Studená hora, Špičník, Velká a Malá Mokrůvka.
Odehrává se zde děj románu Karla Klostermanna: „Ze světa lesních samot“. Spisovatel toto místo popisuje následovně:
„Vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí. Z pravé, západní strany ohraničuje pláň Plattenhausen, Velký a Malý Špicberk, z levé, východní Moorkopf a Marberg, všechny lesem zarostlé až do těch temen.“
Podobné podmínky panují i v okolí: jednak v podroklaní, kudy vedla první část letošního závodu podél Roklanského potoka,
jednak v údolí Modravského potoka mezi Modravou a Březníkem
a také směrem k Filipovým Hutem.
V těchto lesích v předminulém století vládl boj na život a na smrt mezi lesníky a bavoráky. První byli pod tlakem schwarzenbergské vrchnosti, druzí byli dohnání k pytláctví nouzí, v níž tehdy v Bavorsku žili. Hodně lidí padlo na obou stranách, většinou byli zastřeleni ze zálohy.
V minulém století tudy vedla „Železná opona“, ve světě nechvalně známá jako „The Iron Curtain“.
V současnosti se tu celoročně prohánějí lyžaři a bikeři.
Žijeme ve šťastné době!