Seznámili jsme se v malém fit centru. Když mi tenhle nenápadný chlapík nabídl, že mě bude trénovat, souhlasil jsem. Kdo by se po padesáti sportovních sezónách nechtěl oprostit od stereotypů?
Můj nový osobní trenér používá velice jednoduché a přitom účinné prostředky.
Nedávno bylo na pořadu plavání. Přišel jsem k plaveckému stadiónu v lijáku, u venkovního bazénu zářil na světelné tabuli údaj o teplotě vzduchu: dvě svislé čárky. Nejmenší přirození…pardon, nejmenší přirozené číslo. Pouhý jeden stupeň Celsia.
Horolezec Jaromír Wolf uveřejňoval v osmdesátých létech v „Československém sportu“ články popisující činnost klubu Osvěha. V jedné z povídek nabádá starostlivá maminka synka před plaváním: „Jaroušku, plav pomalu ať se nezpotíš!“
Pokyn mého trenéra byl strohý: “Plav rychle!“ Ledové kapky dopadaly na hladinu bazénu a v čerstvém větru vytvářely jemnou vodní tříšť. V bazénu bylo málo lidí a já myslel jenom na to, abych plaval rychle. Trenér se určitě zeptá.
Včera jsem při ranním probouzení pocítil neobvyklou bolest namožených svalů. Při předcházejícím treningu v posilovně se vůbec necvičilo s činkami nebo na strojích. Podle pokynů jsem zvedal a různě nadhazoval dalšího cvičence, trenérova pomocníka.
Dnes jdu běhat. Ve tmě mlhavého zimního večera zdolávám táhlé stoupání, následuje pěšina lesoparkem a už jsem u naší malé posilovny. Zablikám baterkou do okna. Majitelka fitka to nepřehlédla a otevírá. Ve dveřích stojí vedle ní také trenér: „Dědo, podepíšeš mi úkol z matiky?“ Určitě podepíši, ale nejdříve musím zvednout nad hlavu jeho malého brášku. Říká si o to zvednutýma ručkama a když ho mám nad hlavou, odmění mě širokým úsměvem. Je to nová tréningová kombinace: uprostřed běhu posilovat. Na to nepřišel ani Zátopek.