Devadesátá léta minulého století. Školní úkol z češtiny na základní škole na téma „vyprávění“, který napsala dcerka.
Protože bydlíme na sídlišti v panelovém domě, nikdy jsme doma žádné zvířátko neměli. Proto se můj největší zážitek s němou tváří odehrává na chalupě v jižních Čechách. Je to samota obklopená lesy a rybníky, a tak velikou část našich víkendů tvoří procházky, koupání, v zimě bruslení nebo lyžování.
Příběh, který vám budu vyprávět, se stal asi před dvěma lety. Pamatuji se, že začínalo jaro a my s rodiči odjeli na víkend pryč z Prahy.
V sobotu dopoledne jsme se vydali do lesa na procházku. Cestou jsme viděli první rozkvetlé keře a pozorovali srnky. Potom jsme došli na kraj pole lemovaného lesy. Svítilo krásně sluníčko, i když zatím ještě tak nehřálo. Sedli jsme si na trávu a dívali se na protější les. Po chvíli se nám zdálo, jakoby se v trávě proti nám něco hýbalo. Mysleli jsme si, že to je jenom vítr, tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Za chvíli se ale ukázalo, že to není vítr. Z vysoké trávy vyběhla divoká prasata s mladými a běžela proti nám. Mysleli jsme si, že zahnou na druhou stranu. Nezahnula. V té chvíli jsme zneklidněli a začali se zvedat. Napřed jsme přemýšleli, kam utéci. Chvíli jsme se bezradně otáčeli a koukali kolem sebe. V tom táta uviděl kousek od nás posed. Zrychleným krokem jsme se k němu vydali. Já jsem lezla první, za mnou máma a nakonec táta. Vylezla jsem až nahoru a přesto na nás táta křičel, ať lezeme ještě výš. Říkali jsme, že už to nejde, ale tátu strach přesto vyhnal ještě o dva stupínky blíže k nám. Divoká prasata běhala pod námi. Táta sice vypadal, že za chvíli spadne, ale rychle si to rozmyslel. Naštěstí prasata odběhla pryč, protože poznala, že jim nechceme ublížit.
S úlevou jsme opustili posed a pokračovali v cestě k domovu. Přestože jsme se tenkrát skutečně báli, dnes se při vzpomínce na tento zážitek s němou tváří musíme smát.