Jedu autem z jihozápadních Čech domů do Prahy. Příjezd do hlavního města z jakéhokoli směru vede vždy po dálnici (D) nebo rychlostní komunikaci (R). Před půlstoletím jsem jezdil na kole třeba po Plzeňské, která tehdy vedla přes všechny obce před Prahou: Zdice, Beroun, Vráž, Rudná Chrášťany.
1964
Byly to obyčejné silnice s jedním jízdním pruhem v každém směru. Lemovány byly velkými žulovými patníky na každém kilometru, o jednom takovém píše například Fikar v detektivce Série CL. Jenom jeden takový kilometrovník je ještě osazen u silnice: kilometr 13 na běchovické návsi, místu startu slavného závodu.
2014
Před najetím na dálnici zastavuji na odpočívadle a vyřizuji telefonický hovor. Mobil pokládám jako obvykle do prohlubně před řadící pákou.
Brzy najíždím na dálnici a po zhruba třiceti kilometrech zastavuji u čerpací stanice. Vybírám volné parkovací místo přímo před vchodem, uvnitř si kupuji malé občerstvení a noviny. Vyhazuji mikrotenový sáček s drobnými odpadky. Chystám se pokračovat v cestě.
Odemknu vůz a nevěřím svým očím: místo na středové konzole před řadící pákou, kam pokládám mobilní telefon je prázdné. Šacuji kapsy, hledám v taškách i v úložných prostorech-NIC.
Vracím se do čerpací stanice. Ochotná čerpadlářka vytáčí moje číslo, posloucháme a zase nic. „Nebyl jste na záchodě?“ „Ne, jenom jsem si koupil bagetku a noviny“. Jde se mnou k autu, které stojí hned u vchodu, vytáčí moje číslo a slyšíme jenom ticho. V tomto případě nepomáhá léčit, ale začíná mi hrát na nervy. „To je divné, kdyby vám ho někdo ukradl, už by nezvonil, vyhazují hned simku“ říká zkušeně. Ptám se „Můžu zavolat své paní?“ Naštěstí mám telefonní čísla blízkých poznamenaná v zápisníku. Moje drahá polovička bohužel právě telefonuje. Docházím k závěru, že mi mobil vypadl při předchozí zastávce na odpočívadle. „Tak se tam jeďte podívat, já mezitím zavolám vaší paní.“
Přestože jsem tudy jel mnohokrát, potřebuji radu jak se obrátit do protisměru. Musím ujet ještě několik kilometrů a potom odbočuji z dálnice. Odbočka podjíždí dálniční most a vede přes několik křižovatek, zaujalo mě, že je stále značený jenom směr na starou komunikaci paralelní s dálnicí. Až na poslední křižovatce jsou směrovky dvě: Kromě té ukazující doprava na starou silnici, je tu i směrovka doleva se značkou dálnice. Přestože mi tenhle terén není neznámý, musel jsem dávat velký pozor, abych vždy správně odbočil. Napadlo mě, že například za tmy, sněžení nebo jinak zhoršené viditelnosti se řidič, který to tu nezná může dostat na dálnici po výjezdu a tedy do protisměru raz dva.
V televizi jsem onehdy zaslechl někoho z autoklubu, jak si stěžuje že na R10 (Praha-Liberec) byly v poslední době tři případy jízdy v protisměru. „Vždycky to byl důchodce. Lidi nad 70 let by neměli řídit auto.“
Já dostal k narozeninám dort s jednou svíčkou. ??? „to je sedmdesát minus jedna“ pravila dcerka.
Jedu tedy nazpět, už jsem sjel z dálnice na silnici první třídy. Přestože jsem lehce nervozní z představy mobilu ležícího někde na odpočívadle, jedu pořád devadesátkou. Už chvíli za mnou jede auto, jehož řidiči se devadesátka zdá zřejmě pomalá. Jede už těsně za mnou. Před námi je levotočivá zatáčka, po které následuje dlouhá rovinka. Jakmile jsem se dostal na výhled ze zatáčky, uviděl jsem že je zle: Dlouhou kolonu předjížděl silný osobní vůz. Jeli jsme přímo proti sobě. Teď byl dobrý každý metr za hodinu, o který jsem jel pomaleji. Prudce brzdím a uhýbám doprava. Protijedoucí naštěstí vydržel s nervy, nezpomalil – to by totiž asi nevyšlo, ale dokončil předjíždění. Zařadil se před kolonu v posledním okamžiku, když už byl téměř na mé úrovni. I řidič za mnou stačil zareagovat a ubrzdil. Asi jsme se setkali se sedmdesátníkem, který by neměl řídit auto – podle teorie pána z autoklubu.
Prohledával jsem odpočívadlo, ale mobil nikde. Smutně jsem si uvědomil že je pryč i se SIM kartou a to bude znamenat nové telefonní číslo.
Zase projíždím trasou k čerpací stanici, odkud jsem před chvílí vyjel.
Čerpadlářka si mě pamatuje, znovu vytáčí mé číslo a podivuje se nad tím, že je telefon funkční a vyzvání. Zdá se ale, že to není nic platné.
Záchrana přišla z dámských rukou
Smutně se chystám na odjezd, tentokrát už definitivně domů do Prahy. V pocitu zmaru ze ztráty přístroje ještě stále prohledávám skříňky, zavazadla a doklady. Vtom se ve dveřích objevuje další pracovnice čerpadla: „Není tohle váš mobil?“ Radostně souhlasím. „Našla jsem ho v koši na odpadky, jak se tam mohl dostat?“ To vím zase já: „Když jsem sebral plastový sáček s drobnými odpadky, navléklo se mi zřejmě poutko přístroje na prst, nezpozoroval jsem to a vyhodil.“
Byl to velký plastový koš s víkem, vysypávají ho jenom několikrát za den. Pokud telefon zvonil uvnitř, nebylo to vůbec slyšet.
Ve chvíli, kdy paní z pumpy koš vybírala, mi zkusila zavolat moje paní.
Klika, jinak bych asi nikdy nepřišel na to, co se s tím mobilem stalo.
Dámy z čerpadla AGIP, díky za pomoc a ochotu!