Velké stany umístěné na Kosárkově nábřeží za „Strakovkou“ tvoří technické zázemí. V tomto prostoru se tísní, převléká a ukládá svá zavazadla celkem na pěttisíc závodníků. U jednoho ze stanů potkávám dlouholetého vydavatele běžeckého samizdatu „Maraton“ Ivo Domanského. „Dnes nebude pršet a teplota bude na běh tak akorát“ tipuje Ivo. V ranním vysílání Českého rozhlasu na dotaz moderátora, jaké budou mít účastníci pražského běhu počasí, odpověděl meteorolog:“bude je skrápět déšť“. Nakonec při závodě nepršelo, nepříjemný byl jen silný studený vítr.
Tak ještě se převléci do trenýrek, do trička, přezout do „adidasek“, nezapomenout připevnit na kotník čip (NO CHIP – NO TIME!, „žádný čip – žádný čas!“) a prodrat se davem k úschovně („bag deposit“). Cestou na místo startu – Karlův most – mě příjemně překvapili pořadatelé. Protože hrozí déšť, dostává u stánku jednoho ze sponzorů každý účastník závodu na cestu lehkou běžeckou pláštěnku.
Potkávám veterána z Příbrami, jednoho z nejstarších účastníků těchto závodů. Loni se stal jedním z neslavných hrdinů článku v „Maratonu“: při pražském maratonu si zkrátil cestu, systém elektronického snímání časů v průběhu závodu odhalil úsek, kde „zaběhl“ neuvěřitelný mezičas. Nikdo však neměl na jednu veteránskou závodnici ze Švédska, která po průměrném mezičasu v první části trati „zaběhla“ druhou polovinu v čase lepším světového rekordu v půlmaratonu mužů. V cíli by se pak byla klidně hlásila k veteránskému medailovému umístění…
Vytrvalostní běžecké závody s masovou účastí se pořádají se společným startem žen a mužů. A od okamžiku startu zde panuje téměř absolutní rovnost pohlaví – muži i ženy, všichni jsou v závodě běžci – „the runners“. Nic víc a nic méně. Trať i podmínky jsou stejné pro všechny.
V pravé poledne zazní na Karlově mostě výstřel ze startovní pistole – odstartováno!
Po několika kilometrech běhu předbíhám příbramského veterána. „Ten snad musel stát na startu v první lajně se špicí“ bleskne mi hlavou vzhledem k tempu jeho běhu. Účastníci závodu jsou totiž před startem řazeni do skupin podle předpokládané výkonnosti a jednotlivé startovní vlny se postupně dostávají přes „startovní čáru“ (koberec s elektronikou pro snímání časů). Pořadatelé předem vyzývají běžce, aby dodržovali své umístění na startu. Ze zadních pozic to trvá na ostrý start několik minut. Každý má potom v cíli dva časy: „guntime“ (= oficiální výsledek podle pravidel IAAF – čas měřený od okamžiku startovního výstřelu) a „realtime“ (čistý čas, měřený od okamžiku přechodu startovní čáry).
Na vltavském nábřeží mně předbíhá dvojice děvčat, podle nápisů na tričkách to jsou „běžkyně z Porthmouthu“. Držím se za nimi a brzy poznávám, že na střídání není ani pomyšlení. Protože tady fouká citelný protivítr, snažím se to co nejdéle „uviset“. Vydržel jsem až k první občerstvovací stanici, tady při pití na chvíli přecházím do chůze, zatímco mladé britky upalují dál.
Kilometry pomalu ubíhají. Běžím volně, v pohodě. Po mém boku se objevila běžkyně, ptá se (na jeden výdech) „what’s the time? Dopouštím se drobné chyby – místo abych jí ukázal displej hodinek a na jeden výdech vysvětlil „´guntime“, čtu čas sám a na několik výdechů a nádechů sděluji, že na stopkách mám „guntime“, zatímco „realtime“ je zhruba o čtyři minuty lepší. Okamžitě poznávám, že takový proslov nebyl v této chvíli to pravé – několik set metrů mi trvá, než si zase „srovnám dech“. V dalším průběhu jsme se vedle sebe ocitli ještě několikrát, to už jsem jí zkušeně vždycky jenom mlčky ukázal displej hodinek, a ona s úsměvem na jeden výdech poděkovala…
V druhé polovině závodu, ve vršovických ulicích, před sebou vidím stojící sanitku, nosítka leží připravená na zemi. Celkem asi šest záchranářů má rozloženo na dlažbě všelijaké zdravotnické nádobíčko a nad někým se sklání. Letmým pohledem registruji ležícího staršího běžce, má obličej do krve odřený a zaprášený, je v bezvědomí – nejspíš se náhle skácel.
Za několik desítek let, kdy běhám tyto závody, jsem zažil několik podobných tragédií – úmrtí běžce v průběhu závodu. Ve všech případech, které jsou mi známy, se jednalo vždy o muže ve veteránském věku. Nevím o žádném případu, kdy by v průběhu vytrvalostního závodu náhle zemřela žena – běžkyně.
Vůbec ve věkové kategorii „nad šedesát“ ženský, moje vrstevnice, většinou chytají jakýsi „druhý šmrnc“ a hlavně kypí zdravím, zatímco my chlapi – darmo mluvit. Ostatně statistiky délky života to vyjadřují celkem jasně.
Obloha se čím dále tím více zatahuje mraky, nepříjemný východní vítr sílí. Závěr trati se blíží, ještě dlouhé roviny s otočkou na strakonické výpadovce: kilometr sedmnáct, osmnáct, devatenáct (evokuje moji oblíbenou a kdysi slavnou detektivku Eduarda Fikera „Kilometr devatenáct“). Konečně – most Legií, za ním doleva po Smetanově nábřeží a už je tu cíl u Domu umělců.
Kromě pamětní medaile dostává každý od pořadatelů také jakousi staniolovou celtu. Protože je nutno ve studeném vichru přejít přes Mánesův most do šaten, je to praktická pomůcka, která ochrání před prochlazením.
Převlékám se ve stanu, ještě krátké rozhovory se známými, a nastává čas odejít domů. Na dnešní závod zbudou všem už jenom vzpomínky.
Přemýšlím, co nás přivádí na start podobných závodů.
Asi je to ono známé: „Když musíš, tak musíš“.