Staré duby
Před nějakými stošedesátičtyřmi roky zasadil můj prapraděda tři doubky. Co nejblíže dřevěné budovy našeho rodinného mlýna s myšlenkou, aby jejich dřevo posloužilo k obnově mlýnského stavení. Tahle idea nevyšla, zato vyšlo něco jiného – v tom roce se jim narodil synek.
Ještě před tím, v roce 1799 jeho praděda (můj praprapraprapraděda) ten mlýn kompletně přestavěl. Kus trámu s vytesaným letopočtem a monogramem jeho i hlavního sekerníka je tam, zazděn ve stěně mlýnice dodnes.
Rok 1866
Z doubků se staly mladé, dvacetileté stromy. Toho roku také vypukla prusko – rakouská válka, v kraji je dodnes mnoho kamenných sloupků s tímto letopočtem. Byla to válka pradědova ročníku. Přežil a dožil se věku přes devadesát let.
Rok 1906
Tři duby vyrostly do formy statných, šedesátiletých stromů. Z té doby je fotka naší rodinné usedlosti, stále celodřevěné bez vymyšleností typu elektrický proud, kanalizace nebo vodovod. „Technické zařízení budovy“ tehdy tvořila studna, káď s vodou a kadibudka. Pec byla povinností. C´est tout.
Na fotce je praděda a také jeho tři synové a dcerka – moje babička. Šťastný život se světlou budoucností se bohužel nekonal, za osm let vypukla válka. V tom roce se narodil můj otec a babička se stala vdovou – děda Adolf padl „ve válce světové“ (světová válka se tehdy ještě psala bez řadové číslovky), v rakousko-uherské uniformě na ruské frontě.
Rok 1931
Babička se provdala za bohatého pražského obchodníka a mlýn kompletně přestavěla: budovy byly zděné, na střeše nahradily šindele tašky, zmizela dřevěná vodní kola – voda se z vantroků valila do železobetonové kašny s Francisovou turbínou (hltnost 300 l/sec, spád 3m). Babička potom podruhé ovdověla a mlýnskou živnost vedla sama s pomocí nepočetné čeledi.
Světová válka s pořadovou číslovkou druhá.
To byla válka pro generaci mého otce. Narukoval při mobilizaci v roce 1938, k boji nakonec ze známých a dodnes traumatizujících důvodů nedošlo. Za vlády nelidského NAZI režimu otec opustil svoje povolání stavebního inženýra a pomáhal s vedením mlýna své matce. Pro ilustraci ukázka dobových „Müller zeitung – Mlynářských novin“:
Doba poválečná.
Brzy nastoupil „spravedlivý společenský řád“. Psaly se posudky – nebylo podstatné jak mlýn pracuje, podezřelé bylo už jeho vlastnictví. Z našeho mlýna byla v době války mouka dodávána také jistému pekaři v Rožmitále pod Třemšínem, který svými výrobky zásoboval bojovníky – partyzány ukrývající se v Brdech. Jeden z poválečných lokálních vůdců, který v kruté době také patřil mezi ty kteří věděli, pomáhali a nepověděli, jednou otci ukázal posudek připravený k odeslání do Prahy, osvědčující jeho „živnostenský původ“. List přepsali na „rolnický původ“. Dokonale absurdní.
V šedesátých létech jsem do dotazníku přihlášky na ČVUT mohl uvést „rolnický původ“. To bylo jen o málo slabší než „původ dělnický“. Pro úspěch v přijímací zkoušce pak už stačila znalost malé násobilky.
Duby mezitím vyrostly do podoby mužných stoletých velikánů.
Babička mlynařila až do roku 1960, pamatuji vůni obilí v mlýnici, hukot pracujícího mlýna – to naposledy jezdili na dvůr povozy mlečů s obilím a odvážely se pytle mouky. Mlýn byl potom „znárodněn“ a postupně se stal míchárnou krmiv, následně skladem a nakonec ubytovnou krmičů.
Vrácen nám byl v roce 1991.
Z dubů se mezitím stali velikáni, stopadesátiletí obři. Bohužel byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Začaly ohrožovat blízké budovy. Hodně smutná zpráva: nechal jsem je porazit.
Nápravu, alespoň částečnou, jsem zařídil vloni zasazením tenkých proutků – doubků. Mají se k světu, jeden už dokonce začíná vykukovat z ochranného boxu.
mladý doubek a malý člobrdík
člobrdík s dědou
Takže příběhy dubů mohou pokračovat…