Vyznavačem kondičního běhání jsem „pěknou řádku let“, více než půlstoletí. Po celou tu dobu si píši tréningové deníky. Je zajímavé sledovat, jak se časem vyvíjelo množství zapisovaných údajů. Zápisky byly původně stručné, obsahem je vždycky počasí, a kilometráž. S hodinkami Prim se nedaly měřit mezičasy, nástup „digitálek“ umožnil měřit a také zapisovat časy včetně mezičasů na vybraných bodech běžecké trasy. Vloni jsem si pořídil chytrý mobil, který rafinovaně zaznamenává délku uběhnuté trasy, počet kroků a počet „vystoupaných pater“, přestože oblíbené trasy mám již dávno proměřené tachometrem (dnes „cyklokomputerem“). Délky tras „sedí“ a převýšení také (například při seběhu k Vltavě se dostanu o 80 m/m níže, mobil hlásí odpovídající počet „pater“). Nedá mi to, abych do běžeckého deníku nezapisoval i tyto údaje. Zbytečné, ale je to můj koníček. Po nástupu IT technologií ještě vše přepisuji do počítače.
Naštěstí je kondiční běh aktivita, která se odehrává v přírodě (dnes „outdoor activity“) a tak běžec není odříznut od působení přírodních sil, někdy není nouze o překvapení například v náhlé změně počasí. Při dnešním běhu na pražské periférii jsem vybíhal za drobného sněžení, v závěrečné pasáži trasy přišla náhle sněhová vánice s vichrem. Při teplotě slabě pod nulou mě vlhký sníh obalil bílou vrstvou všude – na oblečení, v obličeji, pořádně jsem neviděl na cestu. Všechna trika byla náhle promočená, naštěstí do tepla domova jsem to již neměl daleko. A tak jsem do tréninkového deníku zapsal novou hlášku: „Kros Hanče a Vrbaty“.
Teplá sprcha a otevření láhve „startovací Plzně“ byly vhodným „přeladěním organizmu do pohody“.
P.S. Po svatbě se mnou asi rok běhala moje paní. Jednoho dne však nevyběhla s tím „že je v lese bahno“. A od té doby nešla běhat už nikdy. Ale pro můj běžecký koníček má dodnes porozumění.