Únava materiálu.
Krystalická struktura kovů skrývá vlastnost, která se projevila zhruba před sto léty u kovových konstrukcí. Pokrok v inženýrských teoriích tehdy vedl k návrhům štíhlejších a odvážnějších mostů, v nichž byl materiál využíván až na meze své únosnosti. V té době došlo k několika haváriím, kdy konstrukce náhle a bez varování praskla a zřítila se. Zjistilo se tehdy, že často se opakující zatížení (vyvolávající rozkmit napětí mezi zápornými a kladnými hodnotami) rozrušuje konstrukci, vzniká malý nálom, který se zvětšuje, až se průřez zlomí. Dochází k „lomu na únavu“. Jiný způsob lomu nastává náhle, často při malém vnějším zatížení, zpravidla při náhlé změně teploty – tento způsob selhání se jmenuje „křehký lom“.
S rozvojem úrovně strojírenství se začal tento jev objevovat také u dynamicky namáhaných strojů včetně aut a letadel.
Úkaz se nazývá „únavová pevnost“ a zásady vhodných konstrukčních řešení jsou známy. První z nich velí navrhovat dynamicky namáhané konstrukce s „bezvrubými“ detaily. Vrubem se rozumí každé místo, ve kterém dochází k ostré lokální špičce napětí. Je to zásada čitelná a v dnešní době ji splňují všechny konstrukce například mostů či letadel. Druhé opatření spočívá ve snížení namáhání konstrukce navržením silnějších dimenzí. Tady se konstruktér setkává s protichůdnými požadavky: navrhnout konstrukci co nejúspornější a nejlehčí, přitom s dostatečnou pevnostní rezervou.
Souboj konstruktérů s únavou pokračuje i v současnosti. Vážná únavová porušení jsou občas, obvykle po 15 – 20 létech provozu zjišťována na železničních ocelových mostech. Kvůli nevhodně vyřešenému detailu spoje příčníků a podélníků (vrub) byl před časem rekonstruován celý zpevňující ocelový rošt v pražském Nuselském mostě, výčet by mohl pokračovat a byl by hodně dlouhý.
Před časem uváděla televize BBC seriál o leteckých tragédiích, které se odehrály vesměs v devadesátých létech. Každý z dílů seriálu byl komponován s hranou částí, která ukázala syrovou realitu leteckého neštěstí. Druhá část seznámila s výsledky vyšetřování, která leckdy až po několika létech odhalila příčiny události. V jednom z pokračování tohoto seriálu byla popsána tragická havárie, způsobená křehkým lomem vrtule velkého dopravního letadla. Přišlo se na to, že chyba byla v manuálu údržby, to že vzniká nechtěný vrubový účinek bylo tentokrát hodně skryté.
Šestý scénář.
K pěti teoriím o příčinách katastrofy letu z výše uvedeného článku je tady další. Zmizelý airbus měl nalétáno 18 870 letových hodin a nosný drak letounu tedy prošel dostatečným počtem cyklů změn napětí (jedná se o desetitisíce až statisíce opakování), aby mohlo dojít k únavovému porušení. Silné turbulence způsobily mezní namáhání v některém kritickém průřezu konstrukce. V desetikilometrové výšce je teplota vzduchu obvykle kolem minus padesáti stupňů, bouřková cirkulace mohla způsobit náhlou změnu třeba o dvacet stupňů. A případný úder blesku byl potom možná pověstnou poslední kapkou, která zničila extrémně namáhaný stroj.
Skutečnou příčinu ukáže až vyšetřování, podaří – li se ovšem vylovit z oceánu všechny úlomky. Ty potom, sestavené v teple a suchu hangáru do původního tvaru, umožní přijít věci na kloub.
Statistika nehod.
„Havarovaný Airbus A330 byl symbolem bezpečí. Až do včerejšího dne se tento obří stroj pyšnil záviděníhodným skóre – během komerčního provozu tohoto typu nedošlo k žádné havárii s následky smrti. … Po světě je v provozu zhruba šest stovek strojů tohoto typu. Dohromady už nalétaly přes 11 miliónů letových hodin.“ napsaly Lidové noviny.
Počítáme – li průměrnou dobu jednoho letu například sedm hodin, potom z této, byť krátké pozorovací řady vychází jedna havárie na přibližně jeden a půl miliónu startů.
Někdy v polovině devadesátých let jsem četl podobnou statistiku. U soudobých velkých dopravních letadel tam bylo uváděno číslo, v závislosti na konkrétním typu stroje mezi 750 000 až jedním miliónem.
Z hlediska statistiky je tedy A330 stále nejbezpečnějším letadlem.
Strach z létání.
Těm, kteří pociťují strach z létání, je možno říci jediné: při cestě letadlem máte o tři řády (tedy zhruba tisíckrát) větší naději že cestu přežijete, než při stejně dlouhé cestě automobilem. A pokud i potom pociťujete strach při nástupu do tohoto létacího zařízení, nezbývá vám než zmobilizovat svoje vnitřní rezervy a říci si třeba: „Ve jménu Jana Žižky z Trocnova – jdu na to!“