Stoletá voda je pojem z oblasti statistiky. Na našich řekách se vychází z poměrně krátké, zhruba dvěstěleté řady pozorování. Velikost průtoku při „stoleté vodě“ je tedy číslo, které nic nevypovídá o tom, jakou povodeň – velkou vodu – je řeka schopna vyprodukovat.Výpočty při projektování staveb pracují s přesnými matematickými teoriemi, v oblasti výpočtů pevnosti a deformací se počítá s materiálovými charakteristikami, jejichž hodnoty jsou přesně známy. Je to tedy jiný typ informace, než informace statistická.Tento rozdíl byl často přehlížen. S výškou vodní hladiny při „stoleté vodě“ se často počítalo jako s přesnou a limitní hodnotou. Je známý případ projektantů, kteří se na ředitelství Povodí Vltavy dotazovali na tuto výšku ve dvou různých pražských profilech. Zamýšleli totiž lineární interpolací pro místo jejich stavby „vypočítat“ výšku hladiny které může voda „nejvýše dosáhnout“. Od letní povodně ze srpna roku 2002 se například protipovodňová ochrana Prahy buduje na výšky hladin, dosažených při průtocích Vltavy „Q2002“ ( navíc s několika decimetrovou rezervou), zatímco dříve se počítalo s výškami hladin „Q100“.
Orlická a slapská přehrada.
Na Povodí Vltavy byla až do srpna 2002 považována orlická přehrada za dokonalejší vodní dílo než přehrada slapská, na které se po řadu let projevovaly různé provozní potíže, jako drobné průsaky a podobně. Rekordní povodňové průtoky tento obrázek změnily. Propouštění velké vody způsobilo na vodním díle Orlík totální zaplavení a zničení vnitřních prostorů. Byly publikovány fotografie, na kterých jsou patrné větrací otvory ve stěně tělesa přehrady ze kterých pod velkým tlakem tryská voda. Zničena byla hydroelektrárna. Živel například způsobil to, že v jedné ze šachet, které přivádějí vodu k turbínám se zaklínil kmen mohutného stromu. Naproti tomu slapská přehrada přečkala, díky svému dispozičnímu uspořádání a konstrukčnímu řešení tento nápor bez podobných poškození. Jakmile voda opadla mohla ihned obnovit normální funkci. Zřejmě až tato událost ukázala „šťastnou konstruktérskou ruku“ autora projektu, C. Záruby. Jedná se o bratra akademika Quida Záruby, dlouholetého pedagoga na pražském ČVUT a „zakladatele československé inženýrské geologie“, jak hlásá deska na budově v pražské Trojanově ulici, čp. 13. Oba bratři byli synové portugalské matky a českého otce, s nadsázkou se tedy dá říci, že zakladatelem československé geologie a projektantem slapské přehrady byli Portugalci.
Písecký kamenný most přes Otavu.
Přibližně od 10. století spojovala Bavorsko a Horní Rakousy s Čechami obchodní cesta Zlatá stezka. Řeku Otava překonávala brodem v místě staré slovanské osady. Ve třináctém století zde bylo založeno město Písek. Bohatství plynoucí z těžby zlata v tomto kraji zřejmě umožnilo vybudování kamenného mostu, protože ve středověku byla taková nákladná a technicky obtížná stavba velmi vzácná. Stavebníkem mostu byl král Přemysl Otakar II. Za dobu své existence most odolal několika povodním s průtokem většinou do 850 m3/sec, který zdvihá hladinu Otavy až na úroveň vrcholu mostních kleneb. Průtočná množství vody v Otavě jsou měřena od druhé poloviny devatenáctého století, u starších povodní se usuzuje na jejich sílu podle dobových záznamů. Ničivé byly zejména zimní či jarní povodně s ledochody, které několikrát pobořily či poškodily některé pilíře mostu. Nikdy však nedošlo k povodni, při které by hladina Otavy dosahovala dva metry nad mostovku.V devadesátých letech minulého století přistoupilo město Písek k opravě svého mostu. Původním záměrem bylo opravit zejména vrchní stavbu mostu – izolace, vozovky, chodníky a odvodnění. V rámci těchto prací bylo záměrem také opravit a přespárovat vlastní kamennou konstrukci mostu. Nejprve byl proveden stavebně – geologický průzkum mostu. Projektanti si přitom povšimli, že pilíře jsou mělce založeny na žulovém podloží. Napadlo je, že při povodni může hrozit usmyknutí v základové spáře s následným zřícením mostu. Při úvahách o spolehlivém zajištění stability zkoumali nejenom průtoky „Q100“ (stoletá voda), ale uvědomili si, že rozhodujícím je maximální průtok, který je schopno povodí Otavy vyprodukovat. Na základě hydrologických a meteorologických podkladů došli k hodnotě zhruba 2 000 m3/sec. Taková povodeň byla pouze hypotetická, most ji v dosavadní historii nikdy nemusel čelit. Výpočty ukázaly, že kombinace ohromných dynamických účinků valící se vody spolu s nadlehčením celého zatopeného mostu podle Archimedova zákona by vedla velmi pravděpodobně k jeho zřícení. Projektanti navrhli originální řešení, které v mostním stavitelství není běžné: účinkem svislých kotev svisle působících v jednotlivých pilířích se podstatně zvýšil odpor proti usmyknutí a tím stabilita celého mostu. Pilíře bylo nutno nejprve zpevnit vysokotlakou injektáží, potom bylo v každém pilíři použito po devíti předpjatých tyčových kotvách s předpětím po 400kN na kotvu. Tlak od tíhy mostu v základové spáře byl tak u každého pilíře navýšen o 3 600 kN. Tím bylo dosaženo dostatečné bezpečnosti proti posunutí základové spáry. Přestože v době tohoto návrhu byla taková povodeň pouze hypotetická, město Písek jako stavebník úprav ji schválilo. A přibližně za šest let přišla skutečně taková povodeň. Na televizních obrazovkách proběhly záběry zatopeného mostu, kdy nad hladinu vyčnívaly pouze hlavy některých soch. Informace o tom, že most zachránil důvtip a odvaha projektantů a investora o několik málo let dříve, jsme se z médií bohužel nedozvěděli. Most nakonec povodeň přečkal s poměrně lehkým poškozením – voda smetla zábradlí, konstrukci vozovky a jednu sochu. Ale starý kamenný most vydržel.