Co pamatujeme
Mladíky jsme byli před půlstoletím. Na kole se tehdy jezdilo s batohem na zádech a v cyklistické čepičce. Z Plzně do Prahy neexistovala dálnice, jezdilo se po silnici první třídy a ve čtyřicetinásobně slabším provozu (co se týče počtu aut) jsme si připadali bezpečně.
V dnešní době je „husto“ i na polních cestách a lesních silničkách – jsou vesměs opatřeny živičným povrchem a dnešní zemědělská či lesní vozidla jsou obřích rozměrů, takže zabírají celou šíři mezi krajnicemi. Na jedné z křižovatek se potkal “kláďák“ s náklaďákem svážejícím kukuřici. Právě v momentu, když jsem tudy probíhal. Řidiči to začali řešit couváním a podobnými manévry, tak jsem raději běh přerušil a v lese počkal až se „moje trasa“ uvolní.
Podle současných pravidel našeho atletického svazu jsou veterány běžci od čtyřiceti let věku. Můj názor je takový, že opravdovými veterány jsou závodníci ve věku nad 70 let, ke kterým patřím i já.
Česká běžecká klasika
Tou je bezesporu závod Běchovice – Praha, který se bez přerušení běhá od roku 1897 a je tak druhým nejstarším silničním závodem na světě, o několik měsíců déle se běhá jenom Bostonský maratón v Americe.
Až do nástupu elektroniky v podobě IT do našich životů, se časy měřily ručně a výsledky jsme dostávali poštou za několik měsíců. Žádná cílová fota, na trase případně fotili naši blízcí.
Moderní servis
SMS s časy zapípá hned po proběhnutí cílem (uvádějí se časy dva: „guntime“- čas od výstřelu startéra a „chiptime“- čas od protnutí pomyslné startovní čáry). To automatika lehce zvládne. Například v letošním ročníku jsem měl chiptime o čtyřicet vteřin lepší, než guntime- tak dlouho trvalo, než jsem se s běžeckou lavinou dostal na startovní čáru.
Na internetových stránkách závodu stačí zadat jméno závodníka či jeho startovní číslo a zobrazí se vám cílové fotky.
Neznámí soupeři
tak dostali konkrétní podobu. Řadu let jsem ve výsledcích sledoval jména svých vrstevníků, kteří běhali podobné časy jako já. Teď už jsem se díky fotkám s některými z nich osobně seznámil.
Tady je jeden z mých známých, sportovali jsme spolu v šedesátých létech na pražských Bohemians. Setkáváme se pravidelně jednou za rok před startem. Běžecké zátiší na fotografii vhodně doplňuje dvojice, pro kterou v dané chvíli určitě není čas dosažený v závodě to nejdůležitější v životě.
Tolik ode mně ze stodvacátého ročníku „Běchovic“.