Ve čtrnáctistupních a při zatažené obloze je běh v tílku a trenýrkách co se týče tepelné pohody na hraně. Postupně začíná drobně pršet.
Běžím dál, běh v dešti má svoji romantiku. Do prdele, chčije… pozvedám si běžeckou morálku.
Nikde nikdo, až se objeví chlap se psem. Nabalený je v maskáčovém plášti zimního provedení. Psisko velikosti Fíka se ke mně neřízeně žene. Ustanu v běhu, chlapík přijde ke blíž, díváme se z očí do očí, nikdo nepromluví a chlápek psa povelem kočíruje. Pokračuji v běhu.
Když tudy běžím nazpět, vidím stejného psa jak se žene vedle malého děcka, které v hrůze křičí a upaluje k mámě. Potom psisko nevynechá ani mně a tak křičím na chlapíka: „Uvažte si toho psa na vodítko!“ Odpoví, že „si chce jenom hrát“ a s bohorovným klidem konečně psa váže na vodítko.
Mámy nic neříkají, já raději také ne – nemám chuť si kazit běžecký zážitek hádkou.
Vracím se domů a když ode dveří zahlédnu udivený pohled mé drahé polovičky, nasadím „smile number seven“ a pravím: “no co, dnes jsem zařadil plánovaný trénink běhu v dešti…“